KSČM

aneb Vzestupy a pády přemýšlení

autor: Jindřich Fajt

   Jelikož naše polistopadová situace zcela jasně a neodvratně (jako už pokolikáté v našich dějinách) spěje k rozdělení našeho národa na dva, totiž na ty, kteří už začínají přemýšlet, a na tupohlavce, pro něž se stalo přemýšlení zbytečným přívažkem na slastné životní cestě do krematoria, dovolil bych se vnořit do pradávné historie našeho národa, kdy to všechno vznikem tříd a státu vzniklo, a tak popřemýšlet o některých důsledcích přemýšlení našich předků.

Nejdříve bych se chtěl pozastavit nad činem čtrnácti českých knížat (představitelů českých kmenů), která se roku 845 překvapivě (čili dobrovolně) dostavila do Řezna (Washingtonu tehdejší doby), aby chvatně (a v rozporu s církevními obyčeji) přijala křest, a upevnila si tak nejen mocenské pozice doma (proti kolektivnímu kmenovému rozhodování), ale i otupila hrozbu nepřátelství tzv. vyspělejšího Západu (Říma a Francké říše). Z pravicového hlediska jistě čin geniální a hodný následování (dodnes i na věčné časy), který se ovšem po jejich návratu nesetkal s pochopením jejich četných (z důvodu tehdy nejistých výsledků plození a rozmnožování rodů) pohanských žen (jichž tedy musela být proti nim přesila), které se údajně proti nim (a tím i proti křesťanství) vzbouřily, neboť křest si žádal jediné manželky, poslušné u ohniště i při sexu. Vzniklo prý z toho pozdvižení, Kosmou popsané jako Dívčí válka a lživě na příkladu naivního Ctirada a brutální Šárky vykreslené jako lstivost k neuváženostem svedených žen. Ale nezůstalo jen při těchto potížích. Když totiž vojska všemocné Francké říše, vracející se hned z několika tažení proti nepoddajné Velkomoravské říši, značně poplenila nově pokřtěné české území, vznikla otázka: Jak to? A proč se tak stalo? Vždyť jsme se přece nechali pokřtít, co nám to ti noví křesťanští přátelé provedli? Zřejmě jsme si to zasloužili, neboť jsme si nedostatečně uvědoměle vyložili slova Božího zákona, takže budeme muset přitvrdit nejen v jeho znalosti, ale i v jeho vyžadování, a zúčtovat tak (napříč rody a rodinami) se všemi zarytými pohany. Tak tedy možná usoudili novátoři, zatímco konzervativci nemohli nabýt jiného mínění, než že se tu děje něco velmi nekalého proti zvykovému právu a osvědčeným pravdám předků. A nebylo by možné sloučit obojí, usoudili pragmatičtí přemýšlivci… Současně se zdá, že už tehdy v právě vzniklém českém národě vznikla ona „chronická“ nedůvěra k jednostranně předkládanému výkladu křesťanské víry a způsobu jejího prosazování ze strany moci a majetku, čili ze strany „splozenců ďábla“, jak tyto šiřitele Svaté stolice později trefně označili husité.

Nový řád, mimochodem technicky, mocensky i informačně vyspělejší, však mezitím vtrhl do pohanských hájů i přes hraniční záseky, čili opravdu bylo nutné se mu přizpůsobit, čili začít s ním efektivně kolaborovat, popř. stát se přímo jeho turkoidním vzorem, což se povedlo až za Karla IV. (díky tomu, že měl za kámoše papeže), jistěže tedy nejen ve prospěch nehynoucí slávy Zemí Koruny české, ale především ve prospěch přílišného zbohatnutí církve a jejího morálního zblbnutí (až na úroveň pohanského obcování s „konkubienami“) a na úkor poddaných, kteří toto vše museli zainvestovat, takže od roku 1404 byli „po zásluze“ znevolněni.

 Ovšem nazpět: zapřemýšleli jste někdy, odkud Přemyslovci získali své jméno, tak jako například polští Piastovci své? No přece od přemýšlení, zatímco Piastovci od piasta, neboli od „zákonného zástupce“ pohanského knížete Polanů Popiela, který se rozhodl nakonec sloužit místo knížete sám sobě a posléze jeho rod církvi svaté, což sice Polákům příliš nepomohlo proti německým okupacím (leda, že by si tak, jako u Grunwaldu, mysleli, že jsou ve službě římské církvi pevnější než Němci), ale zcela jistě v boji proti Tatarům (vzpomeňme na pana Wolodyowského), pravoslavným Rusům, socialistické kolektivizaci a kombajnům. 

 S Přemyslovci to ovšem bylo trochu jinak: zavládla-li velká nespokojenost rodových stařešinů s rušením starého zvykového práva (nahrazovaného církví znalým právem psaným a psaným ve prospěch církve a individuí), bylo nutné překonat jejich reptání nikoliv jen novou vírou, ale především přemýšlením, jak jim s pomocí kmenových shromáždění (podobnost s přímou volbou prezidenta je zřejmě čistě náhodná!) odebrat vliv, stát se panovníkem a poté i popřemýšlet, jak efektivněji (více než roztříštěným ozbrojeným odporem proti Frankům a vzájemnými rodovými nesváry) zamezit každoročně hrozícím vpádům Franků do úrodné České kotliny a zároveň tedy tak zlomit odpor „zaostalých“ stařešinů (do té doby uznávaných za nejmoudřejší, neboť se soudilo, že vzhledem ke svému věku nejvíce pamatují a mohou se tedy co nejmoudřeji rozhodovat), kteří se postavili proti takovým novotám, jako např. požadavku platit chtivým a nenažraným Frankům za zachování moci pohanského boha Mirha (tedy míru) každoroční poplatek (latinsky zvaný tribut pacis) v podobě stád dobytka. A tak historický pat musel vyřešit jakýsi Přemysl, který si nemohl dovolit bezmezně v cokoli věřit než jen ve své simulované přemýšlení při pohanských obřadech, při nichž se mu jakoby vyjevila (pokynem boha Míru) nutnost konečně efektivně zorganizovat pravidelný svod dobytka (zakládající členové JZD si jistě připomenou, jak to vypadalo) do Stadic, čili místa určeného k soustředění stád před jejich exportem za hranice. Ostatně připomeňme si text poselství Čechů k Frankům z 9. století, který v originále zní „Krok’ kazi (Tetha), lubo premyšl, nezamyšl m’nata voj’n u‘ni zla, kr’z my s‘ neklan (am), gosti vit“, který byl přeložen takto:  „Zastav své kroky, Tetho (čili Teutone z Teutoburského lesa, o němž tak sugestivně pěje antikomunistický zpěvák Daniel Landa na svém CD 9mm) a raději přemýšlej; nezamýšlím na tebe vojnu ani zla, kříži my se neklaníme, hosty vítáme.“ (Ostatně taktéž státotvorně se zachovali i další Přemyslovci, jen dodávky volů rozšířili a posléze nahradili hřivnami, čili pruty stříbra.)

A tak pochopme, že tato promyšlená opatření musela přivést Přemyslovce na knížecí stolec a dát jim jejich jméno, neboť tím zabezpečili zemi relativní mír, a sobě přispěli tím, že moc a majetek patřící původně bezpodílově (občinově) i podílově (na základě stařešinských pravomocí) kmenovým a rodovým kolektivům, převedli na základě nově získaných pravomocí na sebe, aby ho pak za věrné služby udělovali už do držby individuální (nikoliv tedy ještě nezpochybnitelného soukromého vlastnictví), „pochopitelně“ lidem panovníkovi oddaným (tedy urozeným, kterým se tak podařilo se správně narodit a urodit si pro sebe), nejprve ovšem dočasně (to, kdyby tak jako Privitan, pokálený prašivým psem, panovníka zradili) a posléze dědičně, když se ukázalo, že se přece panovník, který takovýmto způsobem beznadějně přetrhal rodové vztahy, když z jedněch jako „otec všech“ pod patronací Písma svatého udělal své služebníky a z druhých poddané těchto služebníků, nebude zabývat takovými prkotinami jako každoročním organizováním práce poddaných.

Historicky však přece jen přemýšliví Přemyslovci doplatili na kvalitu svého přemýšlení, a to při pomalé rychlosti společenského vývoje až po třech, čtyřech stoletích. Totiž nejde jen o to, že kvalitu přemýšlení nutno přizpůsobovat vývoji, ale že při onom státnickém přemýšlení je k tomu nutno připočítávat i budoucí následky takových rádoby moudrých rozhodnutí, tedy být nejen na úrovni doby či za ní pokulhávat, ale promýšlet mnoho kroků dopředu, předvídat, předbíhat svou dobu a být tak skutečnou avantgardou a jedinou možnou alternativou budoucnosti. Začalo to tím, že jednotliví Přemyslovci kvůli udržení a získání výše popsané osobní moci začali s vzájemným vyvražděním, doprovázeným rektálním alpinismem vůči panovníkům Svaté říše římské, porušovat pozůstatek stařešinského práva na dědičnou moc pro nejstaršího žijícího Přemyslovce, a přestože jim toto právo znovu přikázal z poměrů vyděšený Břetislav I. nově, tedy písemně, nakonec tuto povinnost odvrhli definitivně, a to novým (už opravdu ryze křesťanským) ustanovením o dědictví trůnu pro syna Přemyslovce panujícího, což se jim stalo osudným: dosud bezdětný Václav III. tak totiž mohl být jednoduše zabit najatým vrahem a Přemyslovci tak ztratili svou moc a majetek a mohli tak skončit v propadlišti dějin - jistěže ku spokojenosti sílící šlechty, které dědické právo Přemyslovci ve snaze, aby je i nadále podporovala, museli povolit také, a ještě více církve, která jako „právnická osoba“ (oficiálně) kvůli celibátu nemohla mít syny (tedy legitimní) a mohla tak, na vzdor panovníkům a šlechtě, dál slibně hromadit majetek, který ji uvrhl za Mistra Jana Husa do morálního bahna. Že mám pravdu, občane Duko!

Přemyslovci ovšem nebyli zdaleka posledními, kteří si svým přemýšlením naběhli na pomyslné historické hrábě (i proto bychom ještě měli, stejně tak jako kdysi Oráč, vědět, jak hrábě vypadají). Tomuto pochybení se vzdor svému usilovnému „přemyšlování“ nevyhnuli ani novodobí politici, a to nejen proto, že doba hekticky zrychlila, ale především proto, že jim ústavami byly svěřeny tytéž individuální pravomoci nad životy celého národa a občanstva, které tím pádem nebyly (ku škodě národa a občanstva) přisouzeny normálně myslícím lidem práce, lépe znalým tajů pracovních, výrobních, společenských a politických vztahů; pochopitelně kromě tupohlavců a bezmozků, kteří místo toho, aby přijali svůj podíl na těchto pravomocích a odpovědnosti, by si raději zvolili nového knížete (na oko jakoby spícího a dumajícího), aby se dál mohli válet po kanapích a hospodách, freneticky ho oslavovat, poř. Hlučně požadovat jeho demisi, když jim vypadne z oka, jak si na to zvykli při fotbalových zápasech Baníčku s těmi ostatními hnusáky (inu, podle sebe soudím tebe).

A tak si vzpomeňme na dobrotivého Františka Josefa I., který pro urážku svého majestátu rozpoutal imperialistickou válku, stal se prvním masovým vrahem našeho národa ve 20. století a zazdil tak třistaletou habsburskou monarchii, kterou mu daleko dříve začali rozkládat liberální fanatici, kteří konečně osvobodili sedláky z poddanství, aby je pak zničili dlužními úpisy takovým způsobem, že socialistická kolektivizace pro tento selský stav byla už jen ranou z milosti. Ostatně, co mu bylo platné, že ze svého milovaného noblesního Rakouska vyhnal tyto neurvalé kapitalisty i s jejich kouřícími komíny a automobily do Čech a na Moravu, když Rakousko po prohrané válce málem umrzlo bez dodávek ostravského uhlí z nově vzniklé ČSR.

Nevynechejme ale ani T. G. Masaryka, který nerespektoval ani Martinskou deklaraci, ani nedodržel Pittsburskou dohodu s americkými Slováky, neboť v oprávněné snaze udělat ze sudetských Němců menšinu, vymyslel tzv. československý národ, za což se mu později nacisticky disciplinovaní Němci pomstili stranickým vítězstvím v celostátních volbách a ve spojení s nacionálně (a posléze fašisticky) orientovanou slovenskou maloburžoazií a katolickou církví rozbitím protilidově demokratického (tehdy i přesto prý nejpokrokovějšího) Československa.

Ony hrábě nedostatečného přemýšlení pak předejme Benešovi, který tolik věřil v kvalitu formální anglicko-francouzské buržoazní demokracie, že byl nakonec Anglií a Francií zrazen, a ač měl jakýsi plán (nezaměňovat s Fall Grünem), zbyl z toho eroplán. A přestože se pochlapil knihou Demokracie dnes a zítra, v níž předpověděl konec buržoazní demokracie a nástup demokracie lidové stejně tak jako rozvoj sovětského socialismu a jeho pád (a v témže duchu i přijetím ideje národních výborů jako „prozatímních“ územních orgánů lidové moci, stejně jako podlomením soukromého kapitalismu, kolaborujícího s fašisty, jeho znárodněním), nepomohlo mu to překročit jinak konzervativně selektivní hranici jeho vlastního buržoazního myšlení.

A což Klement Gottwald, místo toho aby pozorně přečetl Lenina a zařídil se podle něho, se nechal chvatně zvolit do buržoazní funkce prezidenta (ještě, že už tou dobou nebylo obvyklé království), aby pak nejen byl v této funkci oprávněně zesměšněn měšťáckou reakcí během IX. všesokolského sjezdu (ostatně dostatečně známe ty slušné pravicové demokraty, kteří se vždy rádi stanou ve veřejném prostoru hysterickými hulváty), ale aby v této funkci nemohl ani zabránit stalinizaci moci organizované jakoby na jeho podporu, ani se zbavit individuální odpovědnosti hlavy státu za podpisy pod politickými procesy, čímž ukončil život v nesmyslné prezidentské funkci nejen sobě, ale i jiným nemající jeho pravomoci, ale současně i vývojovou perspektivu socialismu (o kterou mu paradoxně tolik šlo), čímž jsme my byli zbaveni socialismu vůbec, nejen ve smyslu značné části života a práce pro něj vykonaného, ale i potřebné kvality našeho současného života. Dobře nám tak, přitakávačům roku 1948, 1968 i 1989. To je ovšem natolik vážné, že není třeba se tomu lehkovážně smát. Ale netřeba mít ani vztek (leda tak na sebe), neboť ten spolehlivě tlumí rozum a stejně tak spolehlivě vede k novým nespravedlnostem.

Pokud se tedy chceme dobrat lepší budoucnosti našeho národa, přemýšlejme více sami o všem bez falešných politických autorit a oberme je o ty pravomoci, které v náš prospěch nezvládají a činí je tak nezaslouženými pány našich životů a současně veřejným nebezpečím. Zároveň přemýšlejme jak o dlouhodobých historických tendencích (daleko přesahujících náš život do minulosti a rýsujících náš život i do vzdálenější budoucnosti), tak i v nejrůznějších úhlech pohledu (čehož docílíme tím, že budeme nastavovat zrcadla poznání sobě i jiným), přemýšlejme tedy dialekticky jak v co nejširších souvislostech (jak nás k tomu každodenně vybízí internetová síť), tak v co nejhlubší analýze všeho, o co zavadí náš neutuchající hledačský zájem, čili marxisticky (poznáním skutečnosti, výrobních sil a výrobních vztahů), ale i leninsky (tedy s plánem konkrétních, dalekosáhlých a nadčasových změn, schopných dočasných a aktuálních korekcí bez ztráty hlavního cíle a tendencí).  Čili zároveň nezapomeňme, že se nesmíme nechat oslepit leskem pokladu, který jsme včera vykopali, neboť už dnes se mění v hromadu šutru, a my jsme povinni společně a ve vzájemné komunikaci kopat a zjišťovat pravdu znovu, neboť „svět se vyvíjí a plyne“, „nelze dvakrát vstoupit do téže řeky“ a „kdo chvíli stál, už stojí opodál“ a slovy básníka „nechal jít svět kolem“. A berme mezi sebe i tupohlavce a nevylučujme je ze svého středu jako v roce 1918, 1938, 1945, 1948, 1968 a 1989, neboť jen tak je přinutíme přemýšlet a brát na sebe odpovědnost za celek, stejně tak jako sami sebe zkoumat, kde jsme udělali chybu a že nejsme tak chytří, jak jsme si ve své egoistické (čili pravicové) ješitnosti mysleli. A přiberme si ku pomoci i námi dávno zapomenuté předky, neboť i náš hrob bude méně než za 200 let zrušen, ač je třeba, abychom si ho už dnes za nemalý peníz pořídili. Neboť tento okamžik je i není věčnost, tudíž jsme jen jednou z mnoha generací, která předá štafetu dál a zanikne. Kdyby předkové ožili, jistě by se museli podivit, jak rámcově řešíme úplně totéž co oni a stejně tak se z tohoto údělu nemůžeme vymanit, jako oni z toho svého, minulostí jim diktovaného, svěřeného či poznamenaného. (A pak že existuje svoboda. Ano, ale jen svoboda odpovědnosti za osvobození všech.) Zároveň se nekoná žádný konec civilizace, když jsme k ní ještě nedospěli: pouze se pod vlivem egoistů (i vlastního egoismu) vracíme k začátkům historie a současně znovu (sociálně orientováni) od kteréhokoliv uvažovaného začátku opakovaně vyrážíme vpřed, abychom káru pokroku dotáhli dál, než naši předchůdci.

Jindřich Fajt